Lékaři jsou taky lidi a mají city... Tak o tom bych mohla vyprávět. Když jsme si chtěli vzít do domácího ošetřování blízkého člověka, u kterého bylo jasné, že už mu lékaři nedokážou pomoct, primář na nás nevybíravě na chodbě řval, že "v žádném případě vám to nedovolím", "aby bylo jasno a říkám vám to naposled, vůbec to na mě nezkoušejte!", "takových je tady denně..." - no bodejť ne, oddělení intenzivní péče, nejtěžší případy.

Oddělení uzavřeno před návštěvami kvůli chřipkové epidemii, za dveřmi je blízký člověk, který má možná před sebou poslední dny života, nepustí vás k němu a ještě na vás řvou, že se domáháte toho, že jestli má umřít a není mu pomoci (což lékaři potvrdili), aby umřel doma se svými blízkými, přičemž sám nemocný se toho dožadoval a chtěl podepsat reverz.

Poté co jsme po několika hodinách zoufalí opustili nemocnici, za dvě hodiny volali z nemocnice, ať si teda pro něj přijedeme. Zajímavé, přece jen to šlo.

Ovšem průpovídky ošetřující lékařky, která nemocnému asi pětkrát během propouštění zdůraznila, ať počítá s tím, že při převozu domů může umřít, byly všechno možné, jen ne citlivé.

Nedocenitelné díky za podpůrnou paliativní léčbu a odbornou i lidskou podporu patří organizaci Cesta domů, díky níž jsme zvládli několik posledních týdnů domácí péče a náš milovaný mohl umřít ruku v ruce s jeho nejbližší osobou.