myslám si, že inkluze hlava nehlava je blbost.

Za smysluplnou bych považovala inkluzi, kde např. těžký dyslektik má místo některých hodin češtiny hodiny v menší kolektivu, nebo sám, kde se učí způsobem pro sebe vhodným - ale na ostatní hodiny může být se zbytkem třídy s vhodnými pomůckami a přístupem (čtené učebnice, nebo tisky velkým písmem atd.). I v tomto případě je to ovšem spousta práce navíc.

Ovšem při představě, že v té třídě je pět dětí s inkluzí - z a toho jsou tři "rušiči" - děti, které potřebují neustálou pozornost asistenta, nebo neudrží pozornost, musí odcházet atd...

Já jsem na druhém stupni měla osobní limit 24 žáků - do 24 jsem dokázala sledovat co kdo dělá a vyučování šít na míru té dané třídě / žákům - dokázala jsem vnímat, kolik dětí sleduje, jestli tomu rozumí, nebo jestli se nudí, jsou unavení, nebo jestli je ve třídě nějaký spodní proud (třeba jestli se něco semlelo o přestávce a všichni jsou z toho celí podebraní). Od 24 výše to byla spíš obecná frontální výuka, protože jsem je neobsáhla.

V jedné třídě ovšem byl kluk s ADHD - a tam jsem vlastně celou hodinu sledovala jeho. Když se neudržel, tak byl schopnej skákat po lavicích (doslova). Takže jsem vždycky musela věnovat třeba dvě minuty na "zneškodnění" (zaměstnání, uklidnění, zodpovězení otázek, zadání nějakého fyzického úkolu - otevřít okno, smazat tabuli, přinést křídu, zalít kytky - když už fakt nebyl schopen vydržet sedět) klučiny, aby mi "zbyly" tři minuty na zbytek třídy. Zbylé děti dostaly zhruba polovinu mé pozornosti a tudíž přestože jich bylo relativně málo, tak díky tomuhle chlapci měli tu odosobněnou frontální výuku - protože jsem prostě už neměla čas a prostor - to, co by bylo rozděleno mezi 24 dětí, si v podstatě uzurpovalo jedno dítě.

Pomohl by asistent? Pochybuju. Asistent by možná trochu odváděl pozornost onoho žáka, ale zároveň i pozornost ostatních (když by spolu mluvili a chodili a jánevímco během vyučování) - a chlapec by zůstal mimo ten hlavní proud vyučování i třídy. Chlapec byl chytrý, šikovný, látku stíhal i s tím otevíráním okna a mazáním tabule - takže se to dalo zvládnout - ale taky tam byl JEDEN.

Při třiceti dětech ve třídě, z nichž pět má problémy (a ještě k tomu každé jiné) se to imho zvládnout nedá. Mělo by se zvažovat, kolik dětí s inkluzí která třída zvládne a za jakých podmínek (např. to, že dyslektik odejde na svou jednu hodinu a má jí v klidu - tj. jeho neruší třída a on neruší třídu). A zvažovat případy, kdy inkluze není vhodná - viz. případ, že třída má spočítat dvanáct příkladů, jedno dítě šest, když zvládne jen tři s chybami -takové dítě by mělo být ve třídě s menším počtem žáků a navíc s žáky na podobné úrovni. Při takhle zásadním zaostávání z toho bude akorát deprimované a frustrované a pochybuju, že si najde plnohodnotné kamarády.