Přidat odpověď
Libiku, tak já myslím, že každý máme to smiřování jinak...já třeba ten hrob fakt nepotřebuju, klidně se zajdu projít na nějaké místo, které měl táta rád a budu vzpomínat tam a nebo ani nemusím, stejně mám celých těch 10 let pocit, že je pořád tak nějak všude kolem nás...a co se týče vlastní smrti...já sama se svojí smrti jako takové nebojím, bojím se jenom, jak to budou zvládat moji blízcí, kteří tady zůstanou, mám to už od mládí postavené tak, že nežijeme jen jeden život a potom nic...ale nikomu to nevnucuji...a přesto někdy v 5,5 letech za mnou přišel syn a ptal se mě, jestli AŽ se znovu narodíme, jestli budeme někde zase pohromadě, jako rodina...on se neptal JESTLI se znovu narodíme, přišel s tím jako s hotovou věcí a to s ním o tom fakt nikdy nikdo nemluvil...manžel na tyhle věci moc nevěří, takže jsme to spolu nikdy moc neprobírali, rozhodně ne když byl syn u toho...
Předchozí