Co se eutanazie týče, může mít možná nějaké místo jako poslední východisko v zoufalé situaci.
Než k tomu místu ale dojdeme, myslím si, že máme k vyřešení spoustu věcí.
Spoustu kapitol v systému zdravotní péče.
Spoustu myšlenkových stereotypů v hlavách pacientů, v hlavách jejich příbuzných. Myšlenkových stereotypů, které vytvářejí tlak veřejného mínění obecně i tlak v jednotlivých konkrétních případech.
Tlak, který pak posouvá racionální zhodnocení situace a rozvahu mezi kurativním a paliativním přístupem do situace "hlavně nám ho zachraňte!". Bez ohledu na to, jestli to dává smysl.

Ono není příjemné přemýšlet o věcech konce života, zejména pokud si uvědomíme, že se to bude týkat našich blízkých i nás. Jenže je blbé, že věci dopředu nepromyšlené se pak pod tlakem času obvykle rozhodují emocionálně, což není vždycky šťastné.

A ten, kdo na to doplácí, je ten chudák, kterému je v tu chvíli zle.