Tak jsem to našla, že fakt nekecám:


"Může se pak jim dovoliti po zříkání klečíc Modlitby vstáti a stoje Víru říkati: proto, aby se rozdílu mezi modlitbou a nemodlitbou znamenati učili. Item, tu již čas bude při všelijaké příčině o Pánu Bohu jim mluviti, aby vždycky o něm zmínky slyšíce, vždycky ho nejvíc na pozoru míti a vedlé toho se jeho báti i milovati zvykaly. K čemuž jim způsobem jim pochopitedlným všelijak služba činěna býti má. Ku příkladu, ukazujíc jim do nebe, že tam pán Bůh bydlí: na slunce, že to Pán Bůh svítí: na hřímání, že to Pán Bůh hrozí etc. Slibováním jim, budou-li se rádi modliti, tatíčka a matičky poslouchati, že jim Pán Bůh dá sukničku pěknou; nebudou-li, že zabije. Může se také, kdykoli se jim nová šátka dá, aneb i snídání, neb cokoli jim libého, říkati, že to Pán Bůh dává. Též jde-li se s nimi k mrtvému neb na pohřeb, ukazujíc jim zahrabávání, neb i hovado zabité, říci, že Pán Bůh zabil, a podobně etc. Vše k tomu cíli, aby Bůh a paměť na něj v mysl uvozována byla. Zdalo-li by se komu dětinské to, což se tu předpisuje: arci že dětinské. Nebo s dětmi zacházíme a jinak než dětinsky nemůžeme. An Bůh s námi odrostlými v slovu svém i sic v životě tomto jako s dětmi zachází, protože jsme vpravdě děti, božským a nebeským věcem, ne jakž samy v sobě jsou, než dlé hlouposti naší rozumějíce (viz 1 Kor. 13, 11), a Bůh se k naší mdlobě kloní: proč ne i my k dítkám svým?"


jinak teda, aby nebyla mýlka, tak s Tebou v zásadě souhlasím, tohle je jen taková nepodstatná kuriozitka.