Mmch., toto je také zajímavé:

Řada aktuálních problémů ve výuce předmětu český jazyk a literatura na středních školách mne vedla k iniciování celonárodní diskuze o nové koncepci jeho výuky.
Text výzvy jsem publikoval v Učitelských novinách 15, 2002, v časopise Český jazyk a literatura 9–10, 2002 a na webu Česká škola: (http://www.ceskaskola.cz). Dále jsem výzvu k diskuzi rozeslal e–mailem pedagogickým a filozofickým fakultám všech našich univerzit, řediteli Výzkumného ústavu pedagogického, řediteli Národního ústavu odborného vzdělávání, koordinátorovi CERMATu pro český jazyk a literaturu, ale především předmětovým komisím českého jazyka a literatury na gymnáziích, SoŠ a SOU v celé České republice.
Novou koncepci jsem navrhl po předběžných diskuzích s asi stovkou češtinářů na seminářích v Čechách i na Moravě. Adresáty výzvy k celonárodní diskuzi jsem požádal, aby se vyjádřili ke čtyřem otázkám, které návrh na proměnu středoškolské výuky předmětu vystihují, resp. shrnují.
1. Jste pro rozdělení stávajícího předmětu český jazyk a literatura na dva samostatné, český jazyk a komunikační výchova a literární výchova?

...

K bodu 1 – rozdělení předmětu na dva samostatné

Návrh na rozdělení předmětu získal výraznou podporu napříč různými typy škol i jednotlivými respondenty. Češtináři cítí, že takové vnější posílení vážnosti oboru český jazyk a komunikační výchova odpovídá významu mateřského jazyka pro moderní komunikaci, výuku cizích jazyků a pro rozvoj abstraktního myšlení mladého člověka. Kladně jej přijímají zejména střední odborné školy a učiliště, nesporně s ohledem na to, že je provázán s návrhem na volitelnost maturitní zkoušky z literatury.
Souhlasí i VÚP, NÚOV (ten jde dokonce dál než můj návrh: „k rozdělení by mělo dojít již na základní škole, kdy děti získávají určité návyky“) a CERMAT.

...

Kritické připomínky a komentář k nim

K bodu 1 – rozdělení předmětu na dva samostatné

A) Nejčastější námitka proti rozdělení předmětu český jazyk a literatura na dva je vedena obavou ze ztráty mezipředmětových vztahů a interdisciplinarity. Jazyk je přece materiálem literatury, oboje od sebe nelze odtrhovat. Velmi výrazně se v tomto smyslu vyjádřil Ústav českého jazyka a teorie komunikace FFUK, např. profesoři Stich a Uličný.

Komentář: Po mém soudu je taková obava přehnaná a vágní. Za prvé: Učitel, jenž ctí mezipředmětové vztahy nyní, tak bude činit i po eventuálním rozdělení oboru; tam, kde se ani dnes mezipředmětové vztahy jazyk–literatura neuplatňují, rozdělení neublíží. Pouhým mýtem je argument o sjednocování předmětů v EU. Nic není v Evropské unii tak málo unifikováno jako právě školství; některé země upřednostňují to, jiné ono. Např. ve Francii a Velké Británii se učí jazyk a literatura zvlášť. FF UK připomíná zkušenosti sovětského školství, kde prý v padesátých letech „přinesla separace literární složky žalostné výsledky“. Nenáležitost takového srovnání je do očí bijící: jednak se zde poměřují dvě zcela odlišné země, společenská zřízení a doby, jednak výsledky současného unitárního pojetí jsou po padesáti letech jeho aplikování v naší zemi patrně ještě žalostnější – jak ve výuce jazyka a komunikace, tak literatury.
A pokud jde o ony interdisciplinární integrační tendence: Tvrdím, že existuje daleko větší afinita literatury k oborům estetickovýchovným než k jazyku. Bohužel, nemalá část češtinářů chápe jazyk jen jako materiál literárního díla. Slohovou výchovu redukují na několik málo slohových útvarů „předepsaných“ pro slohové písemné práce; specifická poučení a výcvik v ústní komunikaci odbudou nikoli nesprávným, ale krajně zjednodušujícím tvrzením, že ústní komunikace se přece odehrává při interpretaci literárního díla.
Nechť hlasitě zazní: Jazyk ani sloh nejsou služkou literatury či zbytkovou složkou předmětu český jazyk a literatura, nýbrž obory sui generis, svého druhu. Umělecké texty tvoří pouze menší část všech existujících písemností, s nimiž se člověk v praxi setkává; a jen naprostá menšina populace – disponující zvláštním talentem – je aktivně tvoří.
Literatura je skutečně předmět spíše estetickovýchovný než naukový. Je zajímavé, že učitelé hudební a výtvarné výchovy počítají s talentem pro vnímání a tvorbu artefaktů těchto oblastí jako se zcela samozřejmou věcí. Kde se tedy bere ta jistota, s jakou předpokládá češtinář, že i literárně nenadaný žák napíše čtivé vypravování či pocítí hluboký prožitek při četbě Faulknera nebo Kafky? Netkví právě zde vysvětlení „problému“, proč žáci nečtou?
Čím je literatura tak výjimečná, že její dějiny favorizujeme v osnovách základních a středních škol před dějinami české hudby, českého malířství, filmu? Jistě, dílo některých spisovatelů patří do všeobecného středoškolského vzdělání i kvůli jeho historickému významu – ale to přece platí i pro hudební skladatele, malíře, filmaře… Budu tvrdý: čí vklad do české i světové kultury je větší – Antonína Dvořáka, nebo Karoliny Světlé? Miloše Formana, nebo Fráni Šrámka? A po předpokládané odpovědi se ptám dál: jak je tedy možné, že Dvořákova hudba a Formanovy filmy nejsou cílenou součástí povinné maturity, zatímco texty Světlé a Šrámka ano?

http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=2081