"Neříkám, že rodičům odmítám vypomoci, ale lítat kolem jejich velkého domu nechci. Péče o seniora bude jistě náročná, takže mi vadí, když to rodiče podmiňují tím domem. Pokud si uzpůsobí bydlení pro své seniorské potřeby, nemám s tím problém, ale nechci se nechat natlačit do toho, že budu otrokem jejich velkého domu."

Ano, také na to takto nahlížím.

Myslím si, že by člověk měl myslet na to, aby ve stáří nepotřeboval NEPŘIMĚŘENOU pomoc od svých dětí, připadá mi to i ohleduplné vůči nim.

A také si myslím, že normální člověk, který není asociál a má s rodiči dobré vztahy, jim velmi rád vypomůže, je-li to jen trochu v jeho silách, tak se o ně postará v nemoci i bezmocnosti, ale požadovat po něm, aby plýtval silami, které potřebuje i pro sebe a své děti, jen pro moje "pohodlíčko" a neochotu opouštět věci, na které už dlohodobě nestačím a netýkají se mého "přežití", když by to šlo jen trochu udělat jinak, je ohromně sobecké.

Re "starost o dům, který jednou zdědím" - umím si představit za určitých okolností, že takový dům za to prostě NESTOJÍ - kamarádka s rodinou už mnoho let takto jezdí pomáhat otci s domem, který on - vdovec - už dávno fyzicky ani finančně nezvládá a ani v něm trvale nebydlí, ale trvá na tom, že dům se nesmí prodat (a kamarádka je natolik hodná dcera, že ho v tom nechce nechat). Dům je taková poloruina na kraji obce, kde se ale musí pravidelně sekat tráva, udržovat zahrada a sem tam do něj něco vrazit, aby nespadnul. Kamarádka a její muž tam už strávili strašnou spoustu víkendů, které mohli strávit mnohem příjemněji s rodinou. To se přiznám, že mi připadá jako příliš vysoká cena.