to jsem zažila, v podobných kulisách.... taky jsem začala být úplně bez citu - je to obranná reakce organismu na to neustálé citové vydírání ( i u nás vyhrožování sebevraždou, včetně emotivních scének, mlácení hlavou o zeď a podobně). Pozor! člověk má tendenci být jako žába v mixéru - časem nepozná, že okolnosti, ve kterých žije, už jsou za hranou, že je to patologie! Neodcházela jsem kvůli synovi, lpěl na otci... pak se začal psychicky hroutit - to mne nakoplo a byla jsem do měsíce odstěhovaná. Už rok žiju sama se synem, ani jednou jsem nezalitovala, ten psychický klid je k nezaplacení.... a ostatní se zvládne a utřese.
Chování tvého manžela není normální - odnášíš to svým psychickým i fyzickým zdravím, a nejen ty! Děti vnímají.....
Zkus si promluvit s nějakým odborníkem, pohled zvnějšku otevře často oči.
Člověk nemá automaticky nárok na štěstí, ale nemá povinnost žít setrvale v neštěstí, ničí tě to, jak chceš a myslíš si, že tvůj život bude vypadat za rok, za 5 let....