OK, tak po lopatě.
Lidé dříve NEUMĚLI ČÍST. A neuměli ani psát. Přístup ke vzdělání byl na rozdíl ode dneška velmi, velmi omezený a omezené byly i znalosti, ke kterým se dalo vzděláním dopracovat. Ještě dlouho poté, co se díky Marii Terezii zavedla síť veřejných škol s cílem naučit ty, kteří do té doby žádný přístup ke vzdělání neměli alespoň číst, psát a počítat nebylo čtenářství nijak masově rozšířené. Nebyl na to totiž čas. Četba krásné literatury byla do značné míry výsadou šlechty a vzdělaných lidí od gymnaziální úrovně výš. Byla určitým symbolem té vzdělanosti, úspěchu, majetkových poměrů. Dělník nebo rolník na to neměl čas a ani náladu, ten si tak přečetl noviny, co si půjčil v hospodě a nazdar. Dneska to neplatí, vědeckotechnická revoluce nás osvobodila od dřiny, můžeme si číst každý den a máme k dispozici neskutečnou nabídku titulů všech možných žánrů. Proto je nesmysl lpět na četbě krásné literatury. Není to dávno výsada vzdělaných. Je to koníček, který může provozovat i skladník ve šroubárně a obecná znalost literatury se učí už na základní škole. Chtít dnes klást rovnítko mezi vzdělanost a četbu krásné literatury je asi na té úrovni jako klást ho mezi slušné vychování a smrkání do kapesníku.