A to je pěkný.

A vybavilo se mi Hrabalovo

Z kupátka zazníval hovor: "Fakt, to ještě za svobodna mi šla koupit košile, ale nekoupila, protože nevěděla číslo. Ve dveřích si najednou vzpomněla a přes celej krám volá, ""Když ho škrtím, tak mám ruku vždycky takhle!"" a prodavač vzal centimetr a změřil obvod těch rukou a povídá ""Číslo čtyřicet!"" A ta košilka, jak se račte přesvědčit, ta košile mi padne jak ulitá..."
Odsunuly se dveře a z kupátka vyběhl holohlavý cestující a křičel smíchem. "Zabít, to je málo!" křičel a pěstí bušil do dřevěné stěny vagónu. Když se vyřádil, vrátil se do kupátka, kde ten samý hlas pokračoval: "A já si zase povídám, když mi udělala radost na Mikuláše tou košilkou, překvapím ji na vánoce kloboučkem. A tak jdu do modes robes a povídám, ""Chtěl bych ten apartní klobouček, co máte za voknem!"" A modes robes povídá, ""Jaké číslo, prosím?"" A já jsem nevěděl, ale vzpomenul jsem si a povídám, ""Když jsme se jednou hádali, tak jsem svý snoubence dal lepáčka takhle shora a dodnes si pamatuju její hlavinku!"" A modes robes nosila tak dlouho klobouky a tak dlouho mi je strkala pod dlaň, až povídám ""To je von!"" A dal jsem ho pod stromeček a pasoval snoubence jak zadek na nočník."