Kruci, mám se synem stejnou zkušenost, vynucená omluva je z mého pohledu k ničemu...a u syna to vidím - buď vidí, že fakt přestřelil a v tom případě se omlouvá sám od sebe a myslí to vážně...a nebo nemá pocit, že by udělal něco špatného, ale nám to tak přijde a chceme, aby se omluvil, tak vztekle procedí mezi zuby "no tak promiň, no..." a stejně si myslí svoje...takže taková omluva pro mě žádnou cenu pak nemá...a vyžadovat ji jenom proto, že to řekne nahlas, ale ve skutečnosti si myslí něco jiného...co z toho jako budu mít?