jak už padlo, může to být tak, že jen nemusí mimina a až holky budou větší, samostatnější jednotky, babičky a dědečkové je postupně přijmou... a to že sestřiny děti berou jinak - někdy to tak prostě je, záleží i na vnější podobě a genetickém materiálu - vidím, jak babička z manželovy daleko víc tíhne k naší nejstarší dceři, která je jí hodně podobná a naši zase víc tíhnou k synovi, který je do naší rodiny (vzhledově je hodně podobný mé mladší sestře, povahově je celý můj otec)... naštěstí je to tedy jen to vnitřní vnímání, navenek dávají najevo lásku všem...
a taky to může být osobním nastavením - já si to užila v pozici toho vnoučete - starší sestra byla babičkou vždycky velmi milovaná, moje přivedení na svět babička mým rodičům důrazně rozmlouvala, nelíbil se jí velký věkový rozdíl (5let), prý na co druhé dítě a pod. umocnilo se to tím, že v mém půlroce jsme odjeli s rodiči do zahraničí a vrátili jsme se až po víc jak roce - babička a děda pro mne byli cizí a já pro ně taky, babička mě nikdy nepřijala, byla jsem pro ni jen přívažek, když si brala na prázdniny sestru, musela vzít i mne, když chtěla dát sestře dárek, musela dát něco i mně (máma na to byla hrozně háklivá, čímž mi ve výsledku moc nepomohla)... babička mi svou nelibost dávala dost najevo a já jako umanuté děcko jí neoplácela zrovna přívětivostí... zhoršilo se to s narozením naší nejmladší, tu totiž babička už nekomentovala a protože sestřička byla šídlo a rarášek, získala si svou pozici u babičky jako ta, co je s ní sranda... nebylo to příjemné a dlouho mě to mrzelo, situace se utřepala až s mou dospělostí, kdy jsem byla paradoxně ta, co je navštěvovala nejčastěji, vozila jim na pomazlení pravnoučata, nic od nich nečekala... babička se mi pak v jedné slabé chvilce i omluvila... dneska jsem stále tou, co babičku navštěvuje nejčastěji, vím, že mě má ráda a miluje mé děti a že ji naše návštěvy těší, já jsem jí dávnou odpustila (vlastně ji i chápu ve spoustě věcí), ale stejně je mi líto toho pokaženého vztahu v dětství...