Buchli, mě dlouhý cesty až tak nevaděj. My jsme teda asi nějaký pomalejší, nikdy se nevejdeme do vypočítané doby cesty a tak většinou spíme někde po cestě, dost často na parkovišti v autě. Nebo si rovnou naplánujeme nějakou mezizastávku. Před dvěma týdny jsme jeli do Chorvatska na Pelješac, vyráželi jsme ráno a spali jsme na parkovišti za tunelem Sveti Rok. Bylo to fajn, nikdo tam nebyl (protože restaurace je zavřená) a manžel se starším synem si lehli ven, do spacáku na karimatky.
Já mám jiný problém, jako spolujezdec si moc neodpočinu. Vždycky jsem měla tendenci sledovat provoz a "hlídat", ale od té poslední cesty mi to skoro přijde jako náběh na nějakou fobii. Je mi jasný proč, manžel usnul za volantem a třebaže se nic nestalo, jen lehoučce ťuknul o zeď tunelu, tak já to prostě na místě spolujezdce nedávám. Jo a nebylo to po žádný dlouhý a únavný cestě, vyjeli jsme ráno, před Vídní jsme se najedli, já mu předala řízení a ve vídeňském tunelu se to stalo.
Tak možná varování, není moc dobrý se po cestě vysloveně "nacpat".