Mám podobnou zkušenost s jedním ze synů. U něj to ovšem nenastalo nenadále v pubertě, ale řešili jsme to prakticky od jeho tří let. V devíti mu diagnostikovali "neradost", pesimismus atd. Chodili jsme dlouho k psycholožce a pak k psychiatričce. Namotivovat ho k něčemu bylo téměř nemožné. O nic jednoduše nestál a nestojí, nic pro něj není důležité. Když došlo až na tresty, tak by raději utekl z domova, než by se pokusil o kompromis.
Teď je mu 20, naposledy se s manželem dost hnusně pohádal ve sobotu. Dnes nebyl ve škole, školu už chladí....
Po devítce šel na střední a ač nepropadal, ve třeťáku se rozhodl, že ho nebaví a šel na učňák, který si tedy dodělal. Vysvětlovali jsme, přemlouvali, nic nepomohlo.
Teď je na nástavbě, co bude potřebovat příští rok k maturitě, to umí tak na dvojky, na ostatní kašle, tam se snaží jen do té míry, aby nepropadl.
Co bude dál, netuším.

Takže sama radu nemám a soucítím