Lízo, já ti rozumím a souhlasím. A nemyslím si, že by byla s tímto stavem spokojená. Když jí není dobře, to mi hned nahlásí a prostě nejde do školy ikdyž obě víme, že to není tak hrozný. I se jednou přiznala, že to jen předstírala a nechtělo se jí do školy. Takže za normálních okolností si jsem jistá, že jí nic nebolí a ani není unavená, jen se chce flákat (což je myslím zcela legitimní, ikdyž ona to přehání). Když je s kamarádkama, je veselá a spokojená.
Od malička ji nezajímá dospělý svět, jiné holčičky jsou malé rozumbrady, ale ona rozvíjela jen svůj svět fantazie, prostě už od batolete. Kdybych to neviděla na manželovi, nenapadlo by mne, že jsou to geny. I s tou chutí k jídlu, má to po něm, vzhledem k problémům bohužel to přerostlo zdravou míru. Nedá si říct, neumí se ovládat, žádné domluvy nikam nevedou. Kdyby řešení bylo jednoduché, tak sem nepíšu. Já jsem spíš pohodář, ale kvůli dítěti bych se vybičovala, kdybych viděla, že to zabírá. Jen doteď všechno selhalo (myslím hlavně tu obezitu), s tou školou se nějak vyrovnám a bude to její boj....
Teda, drželi jsme tu obezitu v mezích, když jsme nad ní důsledně dozorovali oba a ona se ještě nechala. Po tom 11 roku se prostě zbláznila, začala revoltovat, zhoršila se ve škole a hodně přibrala (20 kg za rok).
Ne, že bych netušila nějaké chyby, babička chválící za pěkné papání a tatínek s ní také vesele pomlaskával - jediná oblast, v které si s ním rozuměla, ještě jí chválili za zpěv, ale jinak na ní neustále něco kritizovali. Zvláštní, že druhé 2 děti v nich tuto kritiku navyvolávaly (jsou povahově jiné). Ale to jsou věci, které ovlivnit nelze - leda by oba aboslvovali přípravný kurz ještě před narozením této dcery.