Moje 13 je to samé. Negativista, oportunista, alibista, cokoliv jí nejde, ihned vzdává, odmítá jakkoliv nad něčím trošku zapřemýšlet, vše špatné se jí daří "omylem", za vše mohou ostatní, když jí požádám, aby vyluxovala, odpoví, že ty chlupy jsou od koček, ať to teda vyluxují kočky, ona za nikoho nic dělat nebude...

Vysvětlování, prosby, motivace čímkoliv nepomáhá, moc moc se musím ovládat, abych jí věčně jen nespílala, nezlobila se... Přesně, než aby se naučila 20 slovíček, nechá so napálit trojáka z angliny...

Pomáhá jediné.. se zatnutými zuby nic nevyčítat, chválit za cokoliv, stát jí za zadkem a konkrétně úkolovat a dělat to s ní. Obecný pokyn - vyluxuj, utři prach, umyj nádobí, srovnej si prádlo.. NEDÁVÁ. Takže to vypadá tak, že já vybírám prádlo z koše, spolu ho rovnáme (dodnes odmítá triko složit se slovy, že to neumí) a já jí žíkám co si má kam odnést a ŽE TO TAM MÁ POLOŽIT ne fláknout. Vložém jí do ruky lux a říkám "támhle jsou bobky od činčiláka a mezitím třeba smetám hobliny od klece na lopatku... Vše medovým hlasem, s úsměvěm na rtu a v kamarádském duchu... Je to na pěst, a mám jen jednu...

Také má poruchu soustředění, ale bez léků, na ADHD podezření od školky, nakonec jen ADD...

Její sestra od tatínka je to samé, nakonec zvládla maturitu, pracuje, teď je usazená, má staršího partnera, který jí tak trochu vede a nějak to funguje.

A ještě jedna věc je u té mojí šílená, jakmile usoudí, že se jí něco nepovedlo, ihned říká jak je k ničemu, jaký je blb, debil, neschopný tvor, že jí nikdo nemá rád, všichni jí odstrkují, že ví, že se neměla narodit, že je jen přítěž... NA to pomáhá jediné, obejmout, pomazlit a dokolečka říkat, jak jí mám moc ráda, jak je moje sluníčko... Také mám strach z deprese, ale spoustu věcí si dokáže užít, baví se, tak snad dobré.