Naše nejmladší si v roce a půl chtěla vyškubat vlasy (opravdu si je rvala), protože má hnusné blond a my ostatní máme krásně tmavé. Neustále se od dvou let prohlíží, jak je tlustá (no, je jak opuchlá nit). Všem věčně nadává. Nic jí není dost dobré. Neustálé scény a řev (do 3 let třeba 8 a víc hodin denně). Zlepšilo se to, když mi došlo, že je to celá ségra. Začala jsem si toho nevšímat a sama jsem se přestala hroutit, říkám, že teď to přežijeme a pak nás ona vytrhne z bídy. Ségra je totiž člověk, který má v genech úspěch. ona ho chce a jde si za ním. Přes mrtvoly ne, ale přes raněné klidně. A naše nejmladší je celá ona. Malá mě sice klidně sprdne a zkritizuje tím svým frflavým způsobem, ale když mně někdo jiný kritizuje, přijde, obejme mě a řekne, že jsem ten nejlepší člověk na světě a oni jsou blbci, když to nevidí