"Já si s ní už před pár týdny promluvila a ptala se, co mám dělat líp, jestli se starám moc, nebo málo, že to nepoznám podle jejích reakcí a ona mi upřímně odpověděla, že se starám moc, že jí mám nechat"

kuličko, přesně tohle bych ti na takovou otázku odpověděla taky... ve skutečnosti mám z toho, co píšeš, pocit, že holka by nejraději měla někdy mámu jen pro sebe, aby na chvíli byla jedináček, aby ji máma přijímala právě takovou, jaká je, aby ji nehodnotila, aby NIC neřešila, jen prostě byla s ní...
kidyž s dětma řešíme podobné situace, neptám se jich, co bych měla dělat líp (jak to má to dítě proboha vědět), ale snažím se vysvětlovat, proč dělám věci tak, jak je dělám, jaké mám já vnitřní motivace, proč si myslím, že je třeba dělat to a to... podobné hovory vedeme třeba dvakrát do roka (jak kdy), děti tak vědí, že mé požadavky nejsou jen tak, že se fakt snažím co můžu a jsou ochotné si pak poslechnout i nepříjemné věci... snažím se o upřímnost a je jasné, že někdy mi vpálí, že jsem hrozná nebo tak, ale v chvílích míru jsou ochotné uznat, že moje požadavky jsou oprávněné...
a taky se vždycky snažím, abych měla občas nějaký čas i jednotlivě s nimi, aby na chvíli měli jen mě (tátu) bez sourozenců, to dělá hodně, v takových chvílích mi třeba syn u kafíčka poví spoustu věcí, co mu vrtá v hlavě, co ho někdy mrzí, čím se zaobírá, že třeba někdy žárlí na sestry... a já mám možnost to s ním přátelsky rozebrat a jsme si pak zase blíž (což neznamená, že by druhý den nebyl zase na zabití, jen se to líp snáší )