Kuličko, nečtu celou diskuzi, ale při tvých poznámkách o tom, jak se snažíš, psychologové, psychiatři mi vyskočila vzpomínka na moje vlastní dětství, tedy spíš pubertu.

Bývala jsem podobná tvé dceři, i ty problémy byly podobné, s výjimkou váhy, vždycky jsem se ráda hýbala, v tom problém nebyl. Ale mezi lety cca.12-16 jsem byla hodně podrážděná, kromě sportu mě nic moc nebavilo, neviděla jsem v životě žádný smysl. Po přechodu na 8G jsem naprosto ztratila chuť se cokoli učit, nic mě nezajímalo, učila se tak, abych bez problémů prolezla s trojkama a sem tam i čtyřkou a bylo mi to jedno, i když jsem věděla, že mám na víc. Byla jsem hodně náladová, uměla být vzteklá, uzavřená, sebevědomí na nule.

Jednou mě máma vzala k nějakému psychologovi a podruhé na jakýsi seminář. Jediné co si ze sezení u psychologa pamatuji je, že jsem to tenkrát vnímala velmi citlivě a na dlouhé roky jsem to vnímala jakože "nejsem normální, v pořádku, je třeba mě předělat, převychovat, abych se chovala tak, jak je žádoucí a dělala jen správné věci" Psychologa jsem vnímala jako spojence, kterého si rodiče našli, aby mě přesvědčil o tom, že rodiče mají pravdu a já jsem ta špatná.
Nevyřešilo to samozřejmě nic, z takových stavů jsem sama musela vyrůst, i když určité tendence k depresím a negativismu mám, ale na rozdíl od dětského věku s tím už tak nějak umím pracovat.

Píšu to hlavně jako varování, protože tahat pubertální holku po doktorech, aby "ji převychovali, tak aby se chovala tak jak je žádoucí" může na sebevědomí takové holky zanechat hlubokou stopu.