Ahoj Pavlo,

mas dozajista pravdu, ale abych ti odpovedela na tvou otazku a neodpustim si ani reakci na jednu tvoji poznamku ;-).
Zeptala jsi se na usmev spatnyho cloveka. Ja se "tlemim" vice mene furt a mam jeste k tomu takovou "nevyhodu", ze se vlastne neumim (pokud se nehlidam) usmivat bez toho, abych neukazala zuby. I moje vlastni mama (a ta uz by me mohla znat) se me kolikrat pta, co mi prijde legracniho a ja musim rict, ze nic, ze se proste jen tak usmivam, protoze je mi na svete hezky.
Ale to co jsi psala o soudrznosti asijskych rodin a na poznamku o evropske charite musim reagovat. Z ceho si myslis, Pavlo, ze charitativni organizace v Evrope a Americe ziji? Z ceho rozdavaji? Z daru ostatnich lidi - to uplne cizi lidi prinasi obleceni, davaji penezite dary, pro to, aby se jim nekdo uplne neznamy mel byt jen neznatelne lepe. Nevim, co by bylo nekterym africkym, ale i asijskym statum platne, kdyby Evropane i Americane meli stejne pevne rodinne zazemi, ale bylo by jim uplne putna, jestli nekde v Nairobi deti umiraji hlady a jejich mamy na AIDS. Putna jim (nam) to neni. Jestli se urcite charitativni akce rozjedou vice ci mene z politickych duvodu? No a? Ucel sveti prostredky.
Pak je tu pochopitelne ta odvracena strana zajmu - intervence do vnitrnich zalezitosti statu, "misionarstvi" apod.
Takze to jen tak naokraj - abychom nebyli k tem Evropanum a Americanum tak nespravedlivi. I tady jsou rodiny, ktere pro sve cleny udelaji prvni posledni a jsem si jista, ze i v Asii najdes rodiny, ktere spolu drzi uz jen silou vule.
Petule