Podívej se, je to moje dítě, pro který chci to nejlepší, má spoustu problémů a já sem píšu, protože jsem zkusila už dávno všechno z toho, co mi tu kdo radil...problémů přibývá a já ztrácím sebedůvěru, jestli to dělám dobře. Pokaždý když se na ní podívám, cítím lítost a pochybnosti. V úvodním příspěvku byl popsán jen jeden problém, ale ten celkový přístup - nic mne nezajímá, všechno je mi jedno se odráží ve všem. Byl to jen postesk, jestli z toho někdo vydedukuje, že ji drtím a nenechám ji napokoji, že jí celý den kritizuju, je hodně mimo.
Hyperaktivní nejsem ani náhodou, měla jsem tu témata o věčné únavě. I já jsem velmi ráda doma sama, dítě v tomto chápu.
Klíšťová encefalitida probíhá u dětí většinou lehce a bez následků (ano, vím, že to může být i průšvih a mnoho lidí ochrnulo nebo zemřelo). Proto to asi lékaře nevzrušuje, zejména, když se diagnoza objevila až víc než po půl roce. Nezahazuju tuto možnost (postnecefalitický syndrom), ale ona si na únavu ani bolest nestěžuje - kromě těch epizod, co jsem psala migrény a občasné nevolnosti, dá to tak 7 dní v měsíci (což samozřejmě stačí, o tom nepochybuju). Co jsou chronické bolesti vím taky velmi dobře sama na sobě, štítnou žlázu mám taky zánětem zničenou.
Píšu sem, abych to tu probrala, vybila si frustraci tady a ne na dítěti. Nesu problémy dětí velmi těžce, hlavně po té její nehodě... a nemám jenom jedno. Názory a zkušenosti ostatních mi pomáhají si některé věci uvědomit a vrátit se k podstatě.