Prožila jsem s jiným milovaným nezastupitelným člověkem, a pak vlastně i mnohokrát s dalšími. A prožívám v současnosti, i když jinak.
AD pro mě ne, ztráta a truchlení má fáze, kterým nějak zbylý člověk prochází, vím, znám to už, že se tomu nevyhnu a odžívám to.... Mám i srovnání délky času.
I pocit viny je fáze...která do truchlení patří.

Já v téhle píšu dopisy, které nikdy nikomu neodešlu, ale pálím je...s dotyčným si povídám, vím, že mě "slyší", klidně bych napsala i sama sobě, že se na sebe zlobím...i manželovi, že odešel, nemoci, že přišla...doktorům, že nepomohli...

A sdílím, jsem extrovert, potřebuju se vypovídat...ale já ty lidi, byť "cizí", kolem sebe mám.
Děti (byť 18tileté) to mohou odžívat jinak, možná naoko snáz, i když vevnitř ta jejich bolest může být hlubší a silnější.

Vypláču se, vysmutním, zlobím se, atd...a postupně začínají probleskovat zas ty normální chvíle normálnosti a pak i kousku radosti a štěstí.

Tady je to ještě těžší v tom, že předcházela taková doba trápení a bolesti a nadějí....

Moc držím palce...pokud má člověk něco, oč se může opřít, rodinu, rodiče, blízké, víru...je to o trochu snadnější.
Ale stejně je to vevnitř a člověk neuteče...s AD nebo bez nich, jednou bude muset přestat léky brát a přijde to znovu, myslím.
Pokud to vydržím, raději bych měla ten rychlejší, i když jakoby bolestnější, proces. Ale každý člověk má jiný práh toho, co ještě vydrží a je pro něj snesitelný.

Určitě bude líp, to jo, určitě, jen teď prostě není...ale zase už část, poměrně velkou část trápení máš za sebou...možná bych řekl, že tu horší půlku.