Irmi, upřímnou soustrast. Za sebe musím říct, že mi nepomohlo nic jen čas. Manžel tedy umřel náhle při autonehodě a já jsem nedokázala pochopit, že ráno tu byl a večer už ne. Tenkrát mi vyšli vstříc v práci, nějakou dobu jsem mohla chodit dřív domů. Přes den jsem fungovala normálně, po návratu domu jsem se zhroutila za dveřmi bytu a plakala a plakala. V podstatě mi bylo čím dál hůř, protože okolí to už nějak vstřebalo a pro mě to bylo stále čerstvé. Věci jsem tedy odstranila co nejdřív, abych je neměla na očích a nemohla si namlouvat, že je tu manžel stále se mnou. Ale ani to nepomohlo. Postupně jsem se dostala do deprese, že jsem cca za 1/2 roku musela na psychiatrii a dostala AD. Hodně se mi pak ulevilo. To byl rok 1997, internet nebyl, nebylo se kde "vykecat" ani získat nějaké informace. Byla jsem se svou bolestí úplně sama, nechtěla jsem obtěžovat své okolí a tak jsem skončila na těch AD. Určitě je nezatracuj, pokud budeš vidět, že přestáváš fungovat, neváhej. Zbytečně by ses trápila. Myslím na tebe,je to teď moc těžké, ale zvládneš to. Jen to chce ten čas