Irmi, upřímnou soustrast.

Pokusím se trochu pomoci sdílením zkušeností, manžel mi zemřel za obdobných okolností před rokem a pěti měsíci a dvěma dny.

Měsíc je VELMI KRÁTKÁ doba. Opravdu je to teď možná spíš horší, než kolem pohřbu a krátce po, mysl se v prvních dnech-týdnech brání ten nezvratný fakt přijmout, byla v jakési "anestezii", a v současnosti tě vlastně stále znovu překvapuje, že on už tu opravdu není a nebude. Ta bolest se objevuje znovu jako poprvé. Nespěchej na sebe. Skutečně se to zlepší, ale trvá to. Antidepresiva bych (aspoň zatím) nebrala, jenom tím mysl zmateš a neprojde tím procesem uvědomění a smíření.

NIC SI NEVYČÍTEJ:
- změnit se již nic nedá, jenom se zbytečně strašně mučíš, nech toho
- opravdu jsi nemohla manžela zachránit, opravdu nemáš žádnou vinu.

Ano, každý prožívá zármutek jinak, po svém. Dopřejte si s dcerou každá svůj čas, svůj přístup. Buďte si k dispozici, ale nesnažte se "smutnit" společně, stejně. Ale je dobré zachovat nějaké rituály, pravidelné sdílení třeba večeře, abyste se nevzdálily během zármutku příliš.

Věci zatím netřeba uklízet, až se ti bude chtít, tak se ti bude chtít.

V práci se snaž co to jde, mohla by ti pomoci, pokud se do něčeho pořádně zabereš, ale nečekej, že ten výkon celkově bude takový, jakého jsi schopna za normálních okolností. To je pochopitelné, bude se to lepšit.

Všechno se bude lepšit, ale ne v řádu týdnů, spíš měsíců a celý rok budou stále nějaké "výroční" záležitosti, kdy může být smutek intenzivnější. Také návštěva míst, kde jste pobývali spolu.

Co mi pomáhá je běhání, tedy koníček-zájem, který umožňuje meditaci, uvolnění endorfinů, přinese únavu, po které se lépe spí.

Také mi pomohlo pročítat tyhle stránky: http://www.umirani.cz/
možná je již znáš, je tam i sekce "truchleni" - jak odborné články, tak sdílení pozůstalých.

Nespěchej, dej si čas. Zapomenout se stejně nedá, ale vzpomínky budou stále méně bolestné.
Drž se