Jedno těžké období, péče o babičku, nám skončilo, zvládli jsme to myslím se sourozenci celkem statečně a teď nás čeká řešení pozůstalosti, které mě děsí...
Jsme tři, jediní dědicové. Kromě nějakého movitého majetku, se kterým nebude problém, zůstal prázdný babičky dům. Všichni tři jsem v něm prakticky vyrostli, každý víkend, každé prázdniny. Dům stavěla babička s dědou, pomáhal náš táta, všichni v něm máme schované nejlepší vzpomínky na dětství, všichni ho máme rádi, ale...
Já bydlím 120km daleko, brácha a segra asi 60km, dojíždění za babi bylo náročné, snaha o udržení zahrady a baráku v přiměřeném stavu taky. Teď je dům prázdný a brácha má předsatvu, že budeme pokračovat jako doteď. Dům bude nás všech a budeme se podílet na péči a využívat jako chalupu.
Trochu zapomněl, že na to já ani ségra nemáme čas ani chuť, že ani jedna nemáme vlastní bydlení a ani ve snu ho nenapadlo, ž bychom mohli uvažovat o prodeji. A nás teď čeká mu to říct... děsím se předem. Máma mu zkusila nenápadně naznačit, že údržba domu bude nad naše síly a velmi se prý rozčílil, že "se to bude muset zvládnout".
A teď jak mu to s citem sdělit. Chápu ho, že k baráku má vztah, to já taky, prodej bych určitě hodně obrečela. Ale taky musím nějak žít a tady sem se nikdo z nás stěhovat neplánuje. Prázdný dům chátrá, společná péče by nesla jen problémy... Jenže jak to vyřešit ke všeobecné spokojenosti, když vím, že vyplatit nás brácha nemůže, už jednu hypotéku má...