Monty,

mně to Tvoje zadání přijde takové uhýbavé, někdo odpoví (nekoupím si deset trik za měsíc/každou blbost)a Ty namítneš, že kupování blbostí jsi vůbec nemyslela, ale tak jak jsi to vlastně myslela?

Jako neznám moc lidí, kteří poplatí nutné věci, odloží dostatečnou rezervu a pak jim zbyde ještě dostatek peněz na "běžnou útratu", aby nemuseli moc přemýšlet o tom, co si dopřejou, a každý si mohli koupit (teoreticky) pět triček za litr měsíčně (když jsou doma 4, tak je to dvacet tisíc jen za trička, a asi by nebylo spravedlivé, aby si jeden kupoval a druhej ne).

O útratě za co se tedy vlastně bavíme? Když si budeš měsíčně kupovat 5 triček, tak je velmi brzy už nebudeš mít kam dávat, a co s nima budeš dělat? Takže jeden aspekt může být třeba prostor, kterej máš k dispozici.

Další věc - ta rodina vydělává dobře TEĎ, ale za pět, deset let to může být úplně jinak - co pak budou dělat, když se jim skokově sníží úroveň, na kterou byli zvyklí? Takže pocit "musím myslet i na zadní kolečka".

Další aspekt - nekoupím si zmrzlinu, na kterou mám chuť, protože usoudím, že už tak jsem tlustá dost/bagetu na benzínce, protože je v ní obalovanej řízek, kterej mi kaloricky vydá za jídlo skoro na celej den.

Myslím, že se nebavíme (aspoň mám ten pocit) o situaci, kdy se blízko nás koná jedinečnej koncert mý oblíbený skupiny/objevím po dlouhé době v krámě střevíčky snů poté, co jsem dlouho nemohla sehnat nic, co se mi líbilo/rozhoduju se, zda jet taxíkem přes nebezpečnou oblast, nebo tam jít v noci parkem. Tam bych to v případě, že ty prachy mám, považovala za škudlictví, ale takový situace přece nenastávaj dnes a denně.

Ta nejasnost ve tvým dotazu byla, zda se jedná o "nedopřeju si nikdy nic, ani když jde o výjimečný události", nebo "neodepřu si nikdy nic, po čem zatoužím, i kdyby to bylo každej den dvakrát".