Jsme doma přesně toto viz. nadpis.

A já bych docela ráda znala odpověď na to, jak si vzájemně nepřekážet.
Muže nenutím, aby s námi někam jel nebo aby se účastnil rekonstrukce chaty, či aby sháněl novou podlahu do ložnice, když vím, že na to není a obtěžuje ho to.
Ale jsou věci, které se musí udělat a předělat, i když jemu se to "zrovna = nikdy" nehodí.
Jak u sebe najít tu schopnost tolerance a trpělivosti, že on opravdu nemá tu potřebu sáhnout na NIC.

Stejně tak z opačného pohledu: Já ho ruším, když věším prádlo a ruším ho, když něco POŘÁD vymýšlím a POŘÁD něco plánuju a POŘÁD něco chci a nikdy nejsem spokojená - jeho slova.

Nejlépe vše udělám, když není doma...ale to také není řešení.
Společně něco dělat moc neexistuje, protože já si vše představuju jako kolektivní zážitek - společně budeme malovat, společně budeme dělat omítku a beru to jako zábavu/odpočinek/relaxaci.
On když už něco jde dělat, tak to bere jako povinnost, nutnost a že jsem ho do toho dohnala nedobrovolně.

Má tohle nějaké řešení nebo prostě mám jet ve stylu nejmenšího odporu a do ničeho ho nenutit? - špatně zvolená věta, samozřejmě dospělého člověka nenutím, ale vhodně nabízím varianty...
A jaký vzor si pak z toho odnese syn? (Který teda naštěstí zatím maká a neodporuje, třeba bude tryskomyš jako já)