magráto,

já vidím trochu zádrhel v tom, že ti prarodiče se toho bydlení vzdali ještě za života (což já bych asi neudělala), a dcera č. 2 tudíž jejich bydlení vnímá jako svoje a jako svoje i právo, že o něm může rozhodovat.

Což já bych tak jednoznačně neviděla - to, že jí to dali, bylo možná vedeno snahou podělit obě dcery spravedlivě, nemuset nic prodávat a nikoho vyplácet a ujistit se ještě za života, že to tak je, ale technicky bych ten byt vnímala jako dědečkův (de facto jí daroval vlastní střechu nad hlavou) a že za jeho života je na dědečkovi, aby rozhodoval, kdo a za jakých podmínek tam bude bydlet.

A velkorysý může být člověk jen za sebe, ne za druhé. Uvažovat, že švagr dědu určitě navádí, mi přijde jako zbytečné rozdmýchávání vášní a pozbuzování sama sebe v tom, že je to určitě hajzl. A to mi z hlediska vztahů přijde destruktivní ze strany sestry č. 2 a vidím v tom zárodek neneávisti "až do těch hrdel a statků".

Čímž neříkám, že se sestra č. 2 nemá ničeho domáhat, ale asi bych si dost dobře rozmyslela, čeho (přispívat synovci na nájem jinde mi přijde jako docela absurdní požadavek)