Já (být 2) bych na to šla skrzevá potřeby bydlení toho kluka, nikoli skrz vlastnictví bytu.
Dědečkovi bych to řekla jako prvnímu.
- Tati, když tu během školy bydleli kluci od ségry, ráda bych, abys umožnil to samé i našemu Jirkovi. Víš, že je hodný, taky ti pomůže, nakoupí.
(ctím, že děda rozhoduje, je nejen rodič a prarodič, ale de facto pán bytu, hlavní uživatel)
Potom můžou nastat tyto situace.
- Jo, máš pravdu, at teda přijede, se zeťákem se nějak domluvěj, jsme rodina.
Nebo
- Já bych i jo, ale zeťák o tom nechce ani slyšet a já se nechci hádat.
- Zeťák je rapl, víš to, ON nechce Jirku tady.
- Vyřiď si to s Václavem (zeť) ale v klidu, nechci tady žádné hádky.

Vyhýbavá odpověď nemá místo tam, kde jde o matérium a ještě k tomu nutné, bydlet se musí.

Možná to nepude tak stručně a rychle, ale trvala bych na jasné odpovědi.