Bohužel nic .
Ze strany rodičů jsme já ani moji sourozenci netrpěli ani přehnanou péčí ani láskou. Vlastně si nedokážu vzpomenout ani na jediný okamžik,kdy by mě někdo z rodičů obejmul. Nicméně jsme tak nějak vyrostli a odešli žít vlastní životy.
Poctivě se snažím, dělat všechno co nejvíc jinak,než dělali moji rodiče. Moje děti, vždy byli mazlené a ujišťované,že jsou chtěné. Snažili jsme se jim zajistit ty nejlepší možné podmínky. A poučení pro mě je to,že se musím spoléhat na sebe, manžela, děti. Zkrátka mojí rodinu.
Rodiče nezměním. Mám prostě tyhle,tak se nedá nic dělat. Nic jim nevyčítám,protože by to nemělo cenu. Stejně je člověk nezmění a minulost taky ne. Když tu,ale čtu,co vám rodina "dala",tak mi vstupují do očí slzy,protože já jsem z toho nic nezažila.