Ruth, nemyslím si, že by to byla špatně volená slova. Žít svůj život je daleko širší než nějaké koníčky. To je o tom, že můžu chrnět celou noc, protože mě nikdo nebudí. Že si můžu dojít na záchod, kdy chci. Že si protáhnu bezva návštěvu u kamarádů do pozdních hodin, protože je nám právě děsně fajn a nemusíme řešit, že děti potřebují být v 8 v posteli. Že si právě teď vlezu do obchodu, prohlédnout si pěknou halenku z výlohy a nemusím řešit, že s uvřeštěným dítětem si ji stejně neprohlédnu v klidu, natož vyzkouším. Že si k obědu uvařím exotickou ňamku a nemusím dělat další jídlo, protože děti tohle nejí. Že si ráno udělám kafe, hodím nohy na stůl a pustím internet na místo toho, že nejdřív udělám snídani dětem, třikrát vytřu, co vylily, a od kafe co pár minut vstávám, protože něco. A že si naplánuju pánskou/dámskou jízdu, aniž by bylo třeba nejdřív zjištovat, co všechno jiného v té době může hrozit. A když tohle a mnohé podobné beru jako prostě normální a přirozené a nevnímám to jako útrpné sebeobětování, i když to člověka občas děsně štve
(hlavně ten záchod
), tak jsem doopravdy ten rodič. A znám takové, co to bohužel v té hlavě úplně mentálně nepřehodili a jedou rodičovství v modelu "je odsud potud", přičemž ten rozsah není zrovna velký a zbytek je úkolem toho druhého...