"Ale prosím, máš dítě mého typu, se kterým nikdo krom rodičů komunikovat nedokáže. Já s ním jezdím v danou dobu na nějakou aktivitu, kde je nutné být s ním. Je to aktivita spíše pro radost. Otec má v tutéž dobu fotbal. Já jsem v nemocnici. Otec udělá co?"

Bouřko to nevysvětlíš, sytý hladovému nevěří. Za mě klobouk dolů, protože to dobře znám, a taky vím, že ty děti ti to vrátí, jistě ti to vrací už teď

K otázce, co udělá otec: bohužel většina chlapů neudělá to, co nám velí srdce (čest výjimkám). Někteří jsou v tu dobu už od rodiny pryč, někteří budou za skřípění zubů doma s dítětem, někteří si seženou hlídání, které bude s dítětem doma a sami půjdou za svým třeba fotbalem ... Nebo budou spíš v práci, s nezlomným argumentem, že živí rodinu.
A menšina otců je i s nestandardním dítětem natolik v souladu, že tu aktivitu absolvují s dítětem a ještě i zajdou za matkou do nemocnice. A přijde jim to naprosto přirozené, vůbec to nebudou vnímat, jako svoje omezení, obětování. Podle toho, co vidím, je jich sakra málo