Přidat odpověď
Monty, jako dítě jsem se příšerně bála chodit ke své babičce. Jako ani ne tříleté a pak tříleté dítě jsem současně nedokázala říct proč, jenom jsem tam nechtěla a strašně plakala.
Rodiče byli stejného názoru jako ty - není důvod se bát babičky.
Byl. Babička mě hlídala víc než rok, pak se přestěhovala k tetě, aby jí pomáhala s miminkem a staršíma dětma. Pro mě velmi šťastná situace. Po třech měsících soužití ji teta donutila jít na psychiatrii a babička se do smrti léčila.
Z mých vzpomínek na hlídání:
- jsem přivázaná od rána za nohu ke skříni, je poledne a vedle mě je plný nočník a páchne a babička je v kuchyni a mě je z toho smradu špatně. Dostávám na zadek, že otravuju a že jsem hlučná,
-nechci jíst přesolené jídlo a zvracím do talíře, babička mě zacpává nos a násilím leje do krku polévku i se zvratky,
-něco jsem řekla a babička mi potápí hlavu do kýble se špinavou vodou,
-pokouším se říct mamince co se dělo, babička říká že lžu, dostávám na zadek.
Důsledky do dneška - některá jídla nedokážu jíst, nesnáším kýble s vodou (když meju podlahu, chodím hadr/mop máchat do umyvadla), nedokážu v určitých situacích promluvit.
Předchozí