Abych se vrátila k otázce zakladatelky: Dari, jestli je ta maminka jinak rozumná a chceš to přátelství dlouhodobě udržet, nemohla bys ji požádat, aby ti popsala konkrétní případy, kdy jí tvoje/vaše zasahování vadilo? Případně jí vypsat jako tady případy, kdy tobě připadalo jejich nezasahování nevhodné. Třeba si to vyjasníte a každá tomu dáte svoji perspektivu.
Je fakt, že rodiče zlobivých dětí (ať už s diagnózou, nebo prostě špatně výchovně usměrnitelných, některé děti takové jsou) bývají na tohle někdy přecitlivělí a bolí je, když cítí, že lidé, které považují za relativně blízké, vnímají jejich dítě jako problém.
Já jsem takové dítě měla (AS, ADHD) a ty situace, kdy se chovalo nevhodně na veřejnosti, jsem nesla blbě, takže jsme tomu dost přizpůsobovali program. Ale někdy jsme to neodhadli nebo jsme neměli zkušenost, a nešlo o situaci, ze které by se dalo okamžitě odejít, a pak si okolí asi taky myslelo něco o nevychovaném spratkovi. (Po jedné obzvlášť pekelné prohlídce zámku s průvodcem jsme pak několik let chodili jenom na zříceniny nebo na technické památky.)
Ale pamatuju si, že jsem párkrát ukřivděně vyletěla v rodině, když mi přišlo, že ta kritika byla neférová nebo přemrštěná, a to my máme tu širší rodinu bezvadnou, s výbornými vztahy, a všichni to obvykle brali dost sportovně.
Mmch, teď je z toho zlobivého dítěte docela pohodový dospělý.