Kopretinko, samé jedničky mívají většinou děti, které jsou inteligentní tak nějak přiměřeně, jsou na horní hranici rozpětí, pro které je základní škola stavěná, jsou bystré, chytré, vyrovnané (+ nemají problém s pozorností či nezjištěnou SPU). To je moje dcera - dítě štěstěny, které může být celkem spokojené v běžné škole. Děti mimořádně nadané mohou být jedničkáři, ale je mezi nimi i sposuta těch, které z nejrůznějších důvodů (ty hlavní vyjmenovala Ráchel) mají horší nebo i "špatné známky". Vem si takové dítě s LMP, tedy IQ 70 a míň - nedokáže vypracovat jednoduchou slovní úlohu, je pro něj moc těžká. Dítě s mimořádným nadáním, tedy IQ 130 a víc - může mít naprosto analogický problém, úloha je pro něj moc lehká. Nedokáže se přinutit dělat něco tak triviálního, nedokáže třeba ani uvěřit, že něco takového by po něm někdo mohl požadovat, místo toho, aby tu rutinně spočítalo, v tom hledá nějaký ten fígl, který by tomu dodal smysl. A nejednou zazvoní, učitel vybere písemky a ta jeho je prázdná.

Další zajímavá věc je, že různé děti preferují různé učební styly. To ale běžná škola nereflektuje, a tak jsou při vzdělávání a hodnocení zvýhodněny děti, jejichž mozek náhodou preferuje ten styl, který ve výuce převládá. Např. frontální výuka může vyhovovat žákovi lineárně-sekvenčnímu, ale vizuálně-prostorový žák se v ní bude ztrácet. Jednou z něj může být slavný architekt nebo špičkový chirurg, ale základkou proleze s odřenýma ušima a možná i zbytečně pošramoceným sebevědomím.

Známky nevypovídají o schopnostech dítěte se vzdělávat, vypovídají pouze o tom, nakolik je schopné a ochotné se přizpůsobit školskému systému, který se ale dlouhodobě odmítá přizpůsobovat potřebám skutečného, moderního světa. Z tohoto hlediska bychom měli špatné známky oslavovat - mohou být předzvěstí toho, že v reálném světě dítě uspěje