libiku,

v mé rodině se babiččina víra mně jako dítěti tajila. Babička dokonce byla katechetka, chodila jsem k ní dva roky denně ze školy, byla jsem u ní na víkendy, nicméně nevím, jestli a kdy vůbec v těch letech chodila do kostela... V ložnici měla velký krucifix a na mé dotazy říkala něco ve smyslu "to je taková ozdoba".

To proto, že její dcera od víry po radikálním zklamání někdy v šestnácti či tak odešla, a tato dcera - má maminka - si nepřála, aby se mi babička o víře byť jen zmínila.

Obě jsou dávno mrtvé, nemůžu se zeptat, proč tak radikálně - táta, přesvědčený ateista, nikdy kolem řečí o Pánu Bohu takovéhle tanečky nepořádal - ale vychovávala jsem své děti ve víře a nikdy jsem drtivé většině svého ateistického příbuzenstva nebránila hovořit s dětmi o tom, že podle nich Pán Bůh není. Vlastně mě ani nenapadlo, že by jim mohla pluralita názoru nějak uškodnit, ovlivnit je jinak, než chci.