Přidat odpověď
Inko, přesně. Já jsem na tabulky líná. Ale hrozně bych si někdy chtěla vyzkoušet, jak by vypadal v reálu ten můj stůl hrůzy, jak to bylo v pořadu s Havlíčkem a Cajthamlovou, kdyby to zapisoval někdo jiný než já. Protože on když člověk jeden den uzobne, je to nic. Ale když najednou uvidíš, co to uzobávání udělá za týden. Tak můžeš dost koukat. Já jsem třeba zatížená na sacharidy, miluju pečivo, těstoviny, sušenky. Třeba si myslím, že jsem si něčeho vzala jen trochu a dítě mi vyčte, že jsem to snědla hlavně já. To jsem pak na pochybách, čí vnímání je zkreslené. Jestli moje, protože pro mě je snáze omluvitelné, že jsem těch sušenek měla jen pár, tak si to vsugeruju. Nebo dítěte, které je skálopevně přesvědčené, že mělo jen jednu a balení je pryč. A kdyby byl někdo tak hodný a chodil za mnou a zapisoval vše, co jím, tak bych si to snad i zaplatila. Mě by tabulky dozajista nepomohly, to vím, protože u mě je vědět, co dělám špatně, strašně málo. Já to vím i bez tabulek. Ale tabulky obecně považuji za dobrý nástroj, pokud je pak vyhodnotí někdo, kdo tomu rozumí. Pokud neslouží jen k tomu, že jsou tím "stolem hrůzy" a člověk na sebe díky nim zoufale nahlédne, že fakt prasí a neví, jak přestat a nemít hlad.
Předchozí