Úplně stejná zkušenost s mojí maminkou po smrti tatínka. Byla schopná se všech věcí začít zbavovat až po pár měsících, nejprve rozdávala, co by se komu hodilo, pak to vzala radikálně a uklidila - a ne všechno, byli spolu dlouho, není účelem se zbavit všech připomínek blízkého člověka, já třeba teď nosím tatínkovy hodinky, mám je moc ráda a nevyměnila bych je za žádné jiné.
Buď na sebe hodná, dej si čas a nech si ulevit AD - dnes jsou i slabé, které tě rozhodně nevygumují, jen se ti uleví a budeš schopná fungovat (protože v práci ti asi čas na truchlení nedají) - hlavně v té práci ti to pomůže (osobní zkušenost, deprese sice z jiných důvodů, ale bez AD by mne vyhodili...).
A do ničeho se nenuť, ani dcerou - myslí to dobře, ale je jiná povaha. Ale nech se třeba jí vytáhnout (třeba později) někam do jiného prostředí, dovolenou, to taky pomůže. Já jsem měla mamku skoro měsíc u sebe - pookřála, sama pak přišla, že už se chce vrátit domů.
Nebude to hned - i já, a to jsem docela tvrďák, jsem se cítila lépe až tak po roce, jinak jsem brečela při každí připomínce tatínka.
Upřímnou soustrast