Tryskomyš nejsem.

S pubertálními dětmi jsem dost slov prohodila kolem našeho společného sportovního koníčku, to jsem chodila dvakrát týdně večer na karate stejně jako oni, akorát časově trochu posunuto, a účastnila se stejných seminářů a závodů (pokud tam byla moje kategorie), takže se ten sport a "věnování dětem" výhodně překrývaly.

Bylo pro mě zásadní jít na trénink rovnou z práce. Přijít v zimě za tmy domů a pak znovu vyrážet do tělocvičny bych nedávala (únava, lenost).

V posledních letech běhám, několikrát týdně, a to mám nejbezpečnější ráno. I v zimě, za totální tmy. Večer už bych se nevykopala. Ráno o ničem nepřemýšlím, v polovědomí se oblíknu obuju a běžím. Jeden čas (vhodná poloha pracoviště) jsem běhala někdy do práce, kam to busem trvalo 45 minut, během hodinu a půl, takže stačilo vstát o hodinu dřív a měla jsem odběhnuto i se sprchou v práci.