Ale jo, dá. Ale je tu to ale...
Řekněme, že v běžné sámošce sortiment dělím na to 1) "opravdu dobré a kvalitní" a téhle kategorie je v sámoškách v mém dosahu třeba 10 %. Kategorie 2) "nic extra, ale dá se to rozumně použít" je celkem hojná, řekněme 50 %. Kategorie 3) "tohle už teda vážně ne" je ten zbytek. Který je bohužel pohříchu rozsáhlý.
no a v běžné německé sámošce (tam mám největší přehled, protože z Německa si potraviny vozím pravidelně) je ten poměr kategorií obrácený. Kategorie 1) je třeba 50 %, kategorie 2) 40 % a jen zlomek spadne do kategorie 3).

Takže jo, i v ČR najdu kvalitní potraviny a nemusím kvůli tomu jet do Prahy, ale jejich nabídka je úzká, v naší řiti se mi dost často stane, že třeba mléčné výrobky z kategorie 1) se vyprodají během dopoledne a já tam odpoledne musím vzít zavděk 2) a být ráda, že už tam nejsou jenom 3). ...
A hlavně, když se chci trefit do výrobku pro sebe přijatelného, musím ho koumat, protože když nekoukám pořádně a vezmu z regálu náhodný výrobek, tak statistická pravděpodobnost, že sáhnu pro skutečném šmejdu, je velmi vysoká.
Zatímco v Německu je tahle pravděpodobnost minimální, dokonce i kdybych nekoumala, tak riziko náhodného vytažení šmejdu je oproti ČR mnohem menší loterie.

No a pak ty ceny - většina české kategorie 1) se překrývá zároveň s množinou drahých výrobků.
V Německu se v kategorii 1), která je mnohem rozsáhlejší, vyskytují jak výrobky drahé, tak i dost velká množina výrobků cenově přijatelných. Takže můj nákup srovnatelně kvalitních výrobků v Německu mě stojí opravdu méně než stejný nákup tady v ČR. Ne násobně méně, ale takových 20 % dolů to bývá. Takže nejezdím tam cíleně na nákupy, na to to mám daleko, ale jakmile tam jsem z jiných důvodů, tak toho nakupuju dost.

Jinak se ale v ČR samozřejmě dobré věci dostanou, často opravdu velmi dobré, ovšem neběžně. Je potřeba pro ně někam jezdit, objednávat je apod. A nakupování to znepohodlňuje.