no, mám to taky tak. Těhotenstvím to začalo a pokračuje to stále. Otupila mě až antidepresiva (beru je na něco jiného) ale stejně jsem citlivka. A když se snažím ovládat, jednou za čas mě rozbrečí i úplná kravina a to pak stojí za to. Teď naposledy jsem se ovládala na pohřbu mužovi tety, já jí nikdy neviděla, s mužovou rodinou jsme se (až na maminku a bratra) nestýkali a nechtěla jsem brečet na pohřbu defakto cizí osoby. A chtěla jsem být v klidu, muž byl hodně nervózní, měl strach, jak ho po všech jeho průserech a po skoro dvaceti letech širší rodina přijme. Tak jsem chtěla být mu oporou. Dopadlo to dobře, měli z něj radost, že je ok, že se z toho vysekal a žije normální život. No a předevčírem jsem se rozbulela jak malá, protože jsem nezvládla takovou prkotinu... No a bulela jsem pak celé odpoledne a večer, stačila blbina (kocour se mi obzvláště něžně otřel o nohu) a už to jelo...