Ropucho,

to je fakt, vždycky jde o otázku míry.

Ale myslím, že sobectví je do určité (a asi se shodeme, že do subjektivní) míry zdravé a člověka, který by vůbec nikdy nemyslel na sebe, bych se skoro až bála.

A myslím si, že jak si tu míru hledáme každej sám, tak je klidně možný, že někomu i občas lehce ublížíme nebo on nám, a považuju to za něco, s čím se musíme naučit žít.

Jako nemyslím dělat to schválně nebo ve velkým, ale občas prostě musíme udělat nějaký rozhodnutí, o kterým si v dané chvíli myslíme, že je optimální (a samozřejmě tam započítámě i to, jak jto řešení vyhovuje nám), a pak se ukáže, že to třeba tak ideální neblo a někdo jinij, koho se to rozhodnutí taky týkalo, tím trpěl.