A to neustálé zoufalství, neutuchající smutek, dramatizace běžných činností, výčitky směrované primárně vůči sobě, ale zasahující nás všechny, bez ochoty začít dělat věci jinak, nakonec vedly k naprosté apatii z mojí strany, která by se, pokud bych toho člověka neodstranila ze svého života, změnila v čirou nenávist. Dnes už bych pro ni nehla ani oratem a jsem ráda, že jsem si nenechala zničit vlastní rodinu a odešla včas. Čímž nechci říct, že je to stejný pripad jako v této diskusi, jen me dodnes drazdi výrok ""neni nikdo, kdo by mi pomohl"".