Přidat odpověď
Ja bychg si klidne cestu uhradil. Ale kam se dostanu? Jen na charitu a dal ne. Adresu ditete mi nikdo neda a pokud mi ji dite napise, je dopis zcenzurovan. Dal, neni vzdy pravda, ze dite ma rodice. Mel jsem kluka v Indii, kterej zil u slepeho dedy, takze verim, ze by byl rad, kdyby nasel nekoho, kdo ho ma rad jako syna. Nelze! Nikdo nerika, ze bych ho tahal sem - nejsem idiot a je mi jasny, ze se svym vzdelanim v Indii prorazi, u nas nikoliv. Proste mi to nebylo umozneno. Pripomina mi to psy v utulku, kteri jsou sice inzerovani k adopci, ale skutecna vule, dat jim domov, tu chybi. Nebo, ta vule je spojena se strachem, ze pes se dostane do rodiny a utulek ztrati "dojnou kravu", na kterou byly vybirany prispevky (na operaci, na ockovani...). Jezdit se divat na dite jak do ZOO??? Ale to k tomu prece patri! Opet mince se dvema stranama: kdyz uz neco platim, chci z toho i neco mit, treba prave pravidelne dite navstevovat, MIMO charitu. Ale jen platit a pripadny "setkani" si nechat organizovat charitou? Z toho pak plynou ty strachy apod. Co, kdyz tem deckam, pred setkanim, charita vymyva mozek (oni prijedou, aby si te prohlidli a kdyz se jim budes libit, BUDES MUSET S NIMI ODJET a uz nikdy neuvidis svoje rodice - napr.). Pak se nemuzeme divit, ze by to dite bylo cely vystraseny. A uplne nakonec - neverim, ze veskere penize jdou na dite. Tomu proste neverim. Spis si myslim, ze tam jde tak 20 - 30% maximalne. Proto ta neochota, drzet si zlate slepice v charite, nedavat adresy, branit svobodnemu setkavani atd.
Předchozí