Libik: "íčko, kdyby byly v prdeli ryby..
Co si asi tak myslíš, že by násilník dostal za znásilnění, které se změnilo v pochybný vztah a nezanechalo žádné stopy? A to všechno za socíku?
To je jako bys vinila z jejich smrti toho výpravčího "co jim zachránil život" a nedovolil jim naskočit do vlaku.
Celý problém (a taky diskuse) je o tom, jak se společnost dívá na oběť a jaké má oběť v rámci systému šance. Je tragické, že je v tak těžké nevýhodě. "

Nevím, jaké byly tresty za znásilnění za socíku. Ale třeba "spartakiádní vrah" svoji agresi prý také postupně zvyšoval. A některé ženy útok hlásily také se zpožděním, které bylo pro další ženy osudné. Já je chápu: strach, stud, bolest, ponížení, stigma - sama nevím, jak bych se zachovala, být v jejich kůži. Možná bych také mlčela a nikdy to nikomu neřekla

Nechápu, co myslíte tím výpravčím. Psala jsem o tom, že to nebyl vrahův první útok. Možná, kdyby se vědělo, že k něčemu takovému došlo, tlak veřejnosti (strach žen) by tehdejší SNB donutil jednat.

Mě prostě na celém tomto popisovaném případu vadí to, že 2 právníci oběti rozmluvili jít opakovaně na policii doplnit svědectví, oznámit, že potkala pachatele.
Není to vina oběti, ale těch právníků jednoznačně ano.