Četla jsem článek o rozchodu Vondráčkové a Plekance, a jeden z komentářů byl v duchu "lidi, kteří jsou takto pracovně vytížení, by si neměli pořizovat děti - měla si pořídit jen jedno dítě, když chce dělat kariéru a zpívat".

Zajímalo by mě, jestli se stejným metrem měří i otci (já vím, že většinou ne).

A když ne, tak proč vlastně ne? Znamená to snad, že je otec v životě a při výchově dítěte zcela postradatelný, kdežto matka naopak nepostradatelná?

A co si o tom myslíte vy?

Já patřím k lidem, kteří se kvůli dětem "vzdali kariéry" ve smyslu žebříčku v nějakým korporátu. Udělala jsem to s rozmyslem, ale nikoli proto, že by mě ta kariéra nelákala, ale proto, že jsem měla pocit, že mě děti v danou chvíli potřebujou víc a nechci se uštvat, a záleželo mi na tom, abych tu práci - samozřejmě s omezeními danými tím, že je to z domova a jako OSVČ, a bez naděje na tu "kariéru" dělala dál. Takže z mojí strany to byl kompromis ve prospěch dětí.

Můj manžel to takto neudělal, protože mně to moje práce umožňovala a jemu ne, ale v zásadě by byl k tomu ochoten. A také se snažil a snaží maximálně zapojovat.

Kdybychom ale jeden nebo druhý, případně oba, chtěli při dětech "dělat velkou kariéru" ve smyslu být často mimo domov a nemoci se dětem věnovat, tak bych si kladla otázku, proč jsme si je tedy vlastně pořizovali, ale kladla bych si ji jak u sebe, tak u manžela. Protože to omezení jsem přijala sice dobrovolně, ale s tím, že jsme na to dva, a pro děti je důležitá nejen máma, ale i táta.

Takže co myslíte - měli by si lidé, kteří kladou velký důraz na svou práci, vůbec pořizovat děti s tím, že se jim nebudou moci v klíčové době dostatečně věnovat? A myslím tím ženy I muže, nemyslím si, že by se z toho měli jen tak lacino vyvlíknout. Měla jsem prima tátu a kdyby byl věčně někde v luftě, tak by mně chyběl.

Nebo mám někde chybu v matrixu a lze to skloubit a dětem se dostatečně OSOBNĚ věnovat, i když jsou rodiče hodně vytížení?