hroudo,
musím přiznat, že mě "zlákal" Kristus, věřit v neosobního boha mi nějak nic nepřinášelo ani nebralo, zůstávalo to v rovině "asi ano, ale vlastně je fuk, co si o tom myslím".
U Boha mě zajímá a k něčemu pohne právě osobní vztah, vztah nedokážu mít s čímsi byť mne nekonečně převyšujícím.
A cestou ke své současné víře jsem musela udělat i ten krok, o kterém jsi psala - rozhodnutí, že se nebudu dál pokoušet střádat důkazy a budu věřit, i když to znamená z racionálního hlediska udělat krok do prázdna. (A právě ten krok do prázdna mi umožnil zažít, že ten most tam je, i když není vidět.) Ale postávala jsem před tím krokem na fleku hooodně dlouho.
Moc bych chtěla ten vztah umět líp
Důvěru a spolehnutí.