Přidat odpověď
I když tedy větší část běhu jsem si v duchu procházela trasu pozítřejšího Yes!maratonu a propočítávala tempo, které potřebuji k zaběhnutí lepšího času než loni. Ve skutečnosti není až tak důležité, jak zaběhnu, ale je to můj způsob těšení se na to mé milované dlouhé horské běhání.
Teď je diskuze přesunuta do náboženství, kde se necítím úplně komfortně, věřící maminky byly trochu lepší. Protože uvědomila jsem si další aspekty, jak to s mojí spiritualitou a cestou k ní je (náboženství to není určitě).
V horách – relativně divoké, syrové přírodě, v únavě, a díky jistému meditačnímu potenciálu stereotypního pohybu, na který se ale musím dost soustředit (běhu), se moje mysl uvolňuje, rozum takříkajíc zůstává stát a nechává dál v pohybu jen tělo a duši. Nedostávám se ale v těchto stavech někam dál, výš, blíž k něčemu nade mnou, ale spíše se vpíjím, rozpouštím, splývám se vším jsoucím. Na nahoru, ne do hloubky, prostě se cítím součástí, jako individualita zanikám. Tak bych asi popsala svoji víru, respektive její prožitek.
Předchozí