Hvězdné nebe nad hlavou (a mravní zákon ve mně) naplňuje mne úžasem.
Ne, vážně: ten prostor mě nedeprimuje, jsem v něm "doma". Noc drží mne v náručí podobně jako hory, jasná tedy lépe, za mraky nevím co je...
Spíš mě děsí, ruší, deprimují lidi. Nemožnost se domluvit, pochopit, vnímat skutečně se navzájem (tady je to na denním pořádku). O to milejší, závratnější je, když se to někdy s někým daří...

Velký třesk... možná. Nevím. To už jsou věci, které můj mozek těžko chápe. Mám problém představit si neexistenci času. Nekonečně hmotný bod možná. Ale to bezčasí