Zamlada a nedětna bych radikálně tvrdila NE. Měla bych se pod kontrolou přece, jednala bych uvědoměle a nesobecky....ale čím jsem starší, tím víc jsem pokornější k rozhodnutím jiných, ohledně dětí zvlášt. Mít děti je super, je to silný pud, sobecký gen.

Já byla rozhodnutá, že moje děti budou vyrůstat ve skvělé kompletní rodině, jkde rodiče budou harmonický pár. Já budu báječná a chápající matka, naprosto se vyvaruju chyb, které dělaly mí nezralí rodiče. Potud teorie mého mládí. A fakt jsem si dala záležet....a pak si manžel našel milenku...a je zameteno s mými plány. A ze mně už častokráte vypadávají stejné fáze, kterými mě častovala matka (a vím, že jsou blbé a celkem devastující). Hlídám se, ale někdy tj prostě silnější , předsevzetí berou za své tváří tvář denní realitě. Takže nevím. Těžko říct, dokud člověk "nenosil mokasíny toho druhého". A stejně člověk neví, co ho čeká.

Mám kamarádku s DMO.
Vinou blbého porodu. Její parner měl přenositelné postižení. Riziko velké. Ale děti má, naštěstí jsou zdravé. Moje kamarádka je rozená matky, šla by do mateřství asi za každých okolností. A vím, že její děti by asi s takovou matkou v zádech zvládly i postižení a dokázaly mít kvalitní život. Fakt nevím, jak bych se rozhodla. Zda bych se dokázala mateřství vzdát. Ono taková ta častá otázka, zda by člověk šel nebo nešel na potrat, kdyby věděl, že čeká postižené děcko....furt teorie, pak člověk neví, jak se zachová. Teda já ne. Možná se málo znám, ale myslím, že je tolik proměnných...